Pro koho je Fér Éro?

Odpověď je naprosto snadná: úplně pro všechny! Často se stává, že mají zákazníci, když ne strach, tak určitý respekt z létání. Ti, co letí úplně poprvé (mimo dopravní cesty), mají zcela logické, leč zbytečné obavy. Faktem je, že 10 z 10 "prvoletců" mi po přistání potvrdili, že jejich obavy byly zcela zbytečné a že let si překvapivě užili mnohem více, než původně čekali.

Nezřídka se stává, že první slova zákazníků po dosednutí jsou: "To už je konec?" a "Já chci ještě!"

Ano, létání je chorobně návykové. Dokonce tak, že již několik zákazníků pravidelně lety opakují. Chtějí nové tratě, vyšší výšku, nové pohledy a výhledy. Zkrátka, už jsou v tom až po uši. Jeden ze zákazníků se dokonce již přihlásil do pilotního výcviku.

No a kdo tedy s námi lítá? Je to neskutečně pestrá paleta lidí, kteří mají ještě pestřejší důvody k létání. Zde je několik příkladů:

Paní 79 let, bývalá letuška u ČSA. Čiperná, veselá s pozitivním myšlením. Chtěla se ještě alespoň jednou podívat vzhůru do oblak a vzpomenout na staré dobré časy.
Pán 49 let - prvoletec, strachy prý týden před letem nespal:-). Dostal let jako dárek od své milující ženy a vybral si trasu nad svým bydlištěm a do vesnice, kde žije jeho maminka. Jeho nadšení z letu dokládá to, že prý celý další týden doma, v práci, v hospodě prý nemluvil o ničem jiném, než jak poprvé letěl. No a netrvalo ani 10 dní a jeho manželka letěla také. Profesionální fotografka, neskutečně milá paní, zakončila let slovy ke svému muži: "Teď budeš muset miláčku začít hodně vydělávat, abychom na to lítání měli peníze" :-)
Pán v důchodu, střelmistr na povrchových dolech. Celá trasa byla nakonec nejpoučnější pro mne. Pán mi vyprávěl veškeré detaily odstřelů, práce v písečných dolech, názvy všech dolů po trase a problematice odstřelů v určitých oblastech. Na konci letu už ze mne tedy byl takřka odborník na toto téma.
Paní v důchodu, dcera vojenského pilota. Tento let byl velmi emotivní. Letěli jsme na přání zákaznice nad Milovice, kde její otec sloužil a ona zde chodila na základní školu. I tu slzu jsem v očích spatřil. Dále na Žehuň, kde jí mávala na náměstí její maminka.

Takto bych mohl pokračovat až do soumraku. Byl tady otec se synem na výletě, Celá rodina v České Lípě, Nadšenec do létání, který již nastoupil k výcviku a mnoho dalších. Pro mne jsou tito lidé a jejich příběhy obrovskou motivací k létání. Není nic lepšího, než někomu alespoň trochu přinést radost a dobrý pocit. Baví mne naslouchat příběhům pasažérů, baví mne plnit jejich dětské sny, baví mne zbavovat "prvoletce" jejich strachu a baví mne pak vidět jejich blažený úsměv na tváři.

Tak neváhejte a vydejte se s námi na cestu do nebes a ještě mnohem dál...
Michal Monoszon